Chrámy v Řecku

Z řeckého antropomorfního názoru vyplynulo, že tvar řeckého chrámu je vyvozován od vylepšeného NEGARA, tj. obydlí mužů egejské doby. Vlastně je to prapůvodní dům HEROA, tedy umocněného člověka. Tento nejstarší typ chrámu však není zachován. Od dob archaických se uspořádání chrámů rychle vyvíjelo, především vnější uzpůsobení chámu. V Řecku jsou poměrně dobře uchovány chrámy z období archaického, z doby klasické a helénistické. V Řecku byl chrám považován za sídlo boha. Jeho starší dispozice je částečně převzata od EtruskůŘekové budovali chrámy obvykle na posvátném území, zvaném temenos či peribolos, které mnohdy bylo místem původního Hradiště - Akropole. Každé větší řecké město (polis) mělo své temenos, případně akropoli. Nejznámější a nejslavnější z akropolí je Akropole aténská. Kromě na těchto vyhrazených územích se budovali chrámy i na jiných vhodných místech, kde průčelí chrámů nebo celá hmota mohla svým uspořádáním co nejlépe upoutávat pozornost. Chrám slouží k uctívání nejčastěji jednoho boha; takových byla v Řecku celá řada. Tak jako nebyla žádná přesná pravidla o určení či zasvěcení chrámů přidělením určitého typu půdorysového uspořádání určitému božstvu, nebyla ani žádná omezení o použití architektonických řádů pro stavbu chrámu.

V Řecku bývaly chrámy často situovány tak, aby svou podélnou osou stály ve směru východ-západ, přičemž byl východ umístěn v kratší stěně obrácené zpravidla na východ.
Nejdůležitější bylo, aby se průčelí chrámu co nejvhodněji uplatňovalo. Proto je často chrám na pahorku, na náměstí apod. Dispozice chrámů bývala nejčastěji podélná. Jejím jádrem je jednolodní, dvoulodní nebo třílodní prostor, kde byla umístěna podoba (často socha) nebo symbol božstva.

Chrám byl pozemským obydlím boha a nikoli shromaždiště věřících, jak tomu bylo později u chrámů křesťanských nebo v mohamedánských mešitách. Tento vnitřní prostor se z počátku moc neměnil. Prostor cely býval v Řecku zastropen plošně a byl různě osvětlen: menší chrámy pouze dveřmi, větší otvorem ve stropě i v zastřešení (tzv. hypaitros); Takový chrám se označoval jako hypetrální (podnebesný) chrám.V některých případech byla před sochou božstva umístěna malá nádrž, prohlubeň v podlaze, do níž se dával olej. Světlo odražené od jeho hladiny osvětlovalo zespodu sochu a tím jí dávalo působivější vzhled.Tyto sochy (někdy značných rozměrů) byly mnohdy díly nejslavnějších sochařů. Bývaly z mramoru, ze slonovinové kosti nebo z jiných vzácných hmot a nezřídka pozlacené.

Použitím otevřených sloupových ochozů na všech stranách hlavní síně byl vytvořen zcela zvláštní architektonický útvar - peripteros. Nejsme ani uvnitř ani vně stavby. Takovému prostoru říkáme meziprostor - není to ani vnitřní, ani vnější. Vytváří neobyčejně vhodný přechod mezi hmotou a vnějším okolním prostorem. Proto byla peripteros označován též jako vzdušný architektonický útvar. Ani tak vynikající architekti, jako byli Řekové, na tuto myšlenku nepřišli najednou. Cesta pravděpodobně vedla od otevřené předsíně před celou, vymezenou nejdříve ze stran prodlouženou zdí cely, potom otevřené i ze stran ( typ in antis a propylos). Nelze vyloučit, že přidání podobné otevřené předsíně i na zadní straně (tzv. amfiprostypos) mohlo již navodit myšlenku udělat sloupový ochoz kolem celé vnitřní hmoty. V průčelí mívaly chrámy sudý počet sloupů.

Efes

Řeky zvaný Efesos, byl podle archeologických a historických dokladů již v 8.-7. století př.n.l. velkým výstavním městem. Podle legendy ho založily ženy z bojovného kmene Amazonek. Dříve než v evropském Řecku se tu rozvinul a upevnil otrokářský výrobní způsob s dělbou práce mezi zemědělci a řemeslníky, s výrobou pro trh, s obchodem a peněžním hospodářství. Začaly se rozvíjet politické instituce, a také věda a umění, které dosáhly svého největšího rozmachu v "klasické době". V 7. století př.n.l. tady vypuklo i velké revoluční hnutí, které se rozšířilo po celém řeckém světě a vedlo ke svržení moci rodové aristokracie a k vytvoření pokročilejších vládních systémů - tyranidy a potom demokracie.

Tyrannis byla přechodnou formou mezi aristokracií a demokracií. Jejím charakteristickým rysem byl výkon státní moci jedním člověkem. I když se tato vláda někdy zvrhla v tyranii dnešního slova smyslu, byla historicky pokročilejší a v mnohých městských státech významně přispěla k přípravě půdy pro antickou demokracii. Tato demokracie (démos = lid; kratos = vláda) zabezpečovala ve svých klasických formách účast všech osobně svobodných občanů na rozhodování o politických otázkách a na tvorbě práva. Antická demokracie byla demokracií pouze pro svobodné a zároveň neomezenou diktaturou proti nesvobodným, proti otrokům. Otroci nebyli počítáni mezi lid a podle práva ani mezi lidi. Byli jen "mluvícími nástroji", podobně jako například voli byli "nástroji vydávající zvuk" a motyky nebo vozy " němými nástroji".

Efes byl původně královstvím a vládl v něm rod, odvozující svůj původ od Androkla. Poslední král byl zbaven moci v polovině 7. století př.n.l. povstáním. Po jeho vyhnání byla nastolena tyranida. Pro politické zřízení Efesu je příznačné, že jeho zákony si kolem roku 600 př.n.l. přijel prostudovat Solón, jeden ze "sedmi řeckých mudrců", aby podle nich sestavil svůj proslulý zákoník v Athénách.

Za tyranidy rostl Efes do velikosti a krásy. V trojúhelníku mezi řekou Kaystrem, stinným Pionem a strmým Koréssem ("Slavičím vrchem") vznikaly široké třídy a výstavné budovy. Střed města tvořil tři čtvrtě kilometru dlouhý a půl kilometru široký námořní přístav. Když nánosy Kaystru posunuly mořské pobřeží na západ, vplouvali do něho lodi dvěma (později třemi) kanály. Jako každé město měl Efes dvě náměstí vydlážděná mramorem, divadlo pro 25 000 diváků, odeon (s dokonalou akustikou pro hudební vystoupení), svůj stadión (s nádhernými bronzovými metami), gymnázia a palaistry (zařízení sloužící tělesné výchově a sportu) a nad městem svou akropoli. Největší a nejnádhernější jeho stavbou, jež představovala vrchol architektonického umění a sochařské výzdoby, byl, třetí div světa, Artemidin chrám.

Artemidin chrám

"Chrám Artemidy Efeské je jedinečným příbytkem bohů na zemi. Kdo ho jednou spatřil, přesvědčil se, že nebe a země si tu vyměnily místo a že svět nesmrtelných bohů se tu přestěhoval z nebe na zem."

Tak začíná Filón popis stavby, o které se v antice tvrdilo, že je nejnádhernější na světě. Pak přechází ke srovnání: Giganti, kteří zaútočili na bohy, nedosáhli svou odvahou takové slávy jako stavitelé tohoto chrámu svým uměním, Atlás, který držel nebeskou klenbu neměl takovou sílu jako základy na nichž stál… měl to snad být právě Artemidin chrám - ale to se už z Filónovy knihy nedozvíme. Uprostřed této věty končí poslední strana, jež se zachovala.
Chrám nestál na efeské akropoli, ale na údolní pláni, asi tři kilometry od severovýchodní brány města, je blíž městu Selçuk. Nepatřil dokonce ani pod svrchovanost efeské vlády, ale tvořil samostatnou politickou jednotku, jakýsi ministát s vlastní vládou, které představovalo kolegium kněží. Jeho území bylo nedotknutelné a neutrální. Kdo sem vstoupil beze zbraně v ruce, měl právo neporušitelného azylu.

Jak vypadal Artemidin chrám v nejstarších dobách nevíme. Víme jen tolik, že asi v 8. století př.n.l. stála nedaleko místa, kde jsou dnes jeho zbytky, nevelká svatyně s dřevěnou sochou bohyně; našlo se zde asi tisíc bronzových, slonovinových, jantarových, stříbrných a zlatých ozdob a mincí. Nejpozději začátkem 7. století př.n.l., byla tato svatyně přestavěna a zvětšena.K její třetí přestavbě a výstavbě došlo ve druhé polovině 7.století.př.n.l. Tyto etapy jsou však jen předhistorií vlastního Artemísia. Efesané se rozhodli vystavět úplně nový chrám na novém místě. Pozvali si dva proslulé stavitele z Kréty: Chersifrona z Knóssu a jeho syna Metagena, ale je dost možné, že Metagenés přijel do Efesu později. Ještě jeho syn a vnuk mohli ve stavbě pokračovat. Stavba začala někdy v polovině 6. století př.n.l. a trvala celých 120 let!

Sto deset metrů dlouhý a padesát metrů široký byl tento příbytek bohyně Artemis, lemovaný po všech stranách dvouřadým sloupovím, uprostřed kterého stála vlastní svatyně. Dvakrát osm sloupů dosahujících výšky 18 metrů zdobilo jeho průčelí, dvakrát osm se jich skrývalo vzadu, dvakrát dvacet jich bylo na stranách. Vlastní chrám byl třídílný. Osm sloupů neslo přední dvoranu, osmnáct hlavní síň (naos čili cellu) a čtyři zadní místnost, jeden stál za sochou bohyně v celle. I s vnitřními tam bylo 125 sloupů. Především nebyly z vápence, ale z mramoru, objeveného právě při zahájení stavby na nedalekém kopci. Tento lom ležel od stanoviště pouhých "8000 dvoujkroků", tj. asi 5,3 km, ale doprava dříků obrovských sloupů, z nichž každý vážil přes dvacet tun, byla přesto velkým technickým problémem. Chersifrón však přišel na geniální nápad. Dříky sloupů dal po všech stranách obložit silnými fošnami, které zapustil na koncích do pevných trámů. Uprostřed těchto trámů dal udělat čepy a celou tuto "bednu" opatřil velkými a širokými koly, v nichž se mohly čepy volně otáčet. Válec muselo táhnout spřežení snad několik desítek býků. Na staveništi vznikl pak nový problém. Šťastně dopravené sloupy byly tak vysoké, že "jejich vztyčení přesahovalo lidské síly", ale mohutné jeřáby tažené býky je přece jenom zvedly a postavily na určené místo i když antičtí autoři píší, že v noci přišla sama bohyně a dala stavbu do pořádku.
Druhou zvláštností těchto iónských sloupů byla jejich forma, a hlavně výzdoba hlavic.

Efeský chrám byl první monumentální řeckou stavbou, u které se vystřídal přísný dórský sloh s lehčím a ozdobnějším iónským slohem. I když prvky tohoto nového stylu byly známi již v Aiolii, jeho uplatnění a rozvinutí v Efesu bylo takovou novinkou, že starověk položil vznik tohoto slohu do Efesu a považoval Artemidin chrám za místo jeho zrodu.

Dórský sloh charakterizuje větší prostota a masívnost, iónský větší ozdobnost a vznosnost, což se projevuje zejména tvarem sloupů a kládí. Dórský sloup je v poměru ke své výšce širší, iónský je štíhlejší; dórský má nehluboké podélné žlébky (kanely) sousedící ostrou hranou, iónský má žlábky hlubší a od sebe oddělené úzkým páskem. Dórský sloup nemá patku a nahoře končí hlavicí se zaoblenou poduškou a čtvercovou krycí deskou (echínem a abakem); iónský má patku v podobě zaoblených kotoučů a hlavici s charakteristickým dvojitým převislým závitem (volutou), ukončenou nízkou krycí deskou. Kládí, tj. část stavby spočívající na sloupech, má spodní břevno (architráv) u dórského slohu nerozdělené a u iónského rozdělené na tři mírně přečnívající pásy. Vlys, který leží nad tímto břevnem, je u dórské stavby vyzdoben čtvercovitými poli, v nichž se střídají desky se třemi svislými zářezy (triglyfy) a desky s reliéfní výzdobou (metopy); u iónské stavby je vlys nečleněný a zpravidla vyzdobený pravidelným reliéfem. Korintský sloup se objevil až v 5. století př.n.l. a rozšířil se teprve v poklasické a římské době.

V  Artemidině chrámu 26 z jeho mramorových sloupů bylo nad patkami vyzdobeno téměř dvoumetrovými reliéfy, což bylo v řecké architektuře ojedinělé. Se stejným uměním jako tyto sloupy (columnae caelatae) byla vytvořena i reliéfní výzdoba tympanonu, trojúhelníkového štítu nad předním i zadním sloupovím. Vrchol tohoto štítu dosahoval výšky 25 metrů od země a nad ním se vznášelo obrovské mramorové sousoší, o němž se už jen dohadujeme, že představovalo Artemidu s lukem a jelenem uprostřed družiny nymf. Na rozích střechy byly čtyři mramoroví býci v nadživotní velikosti. V samém srdci chrámu, v celle, stál oltář s cedrovou sochou bohyně. Chrám nesloužil jenom pro náboženské obřady, ale také jako obchodní centrum.

Sochařskou výzdobou představoval chrám vrchol. Zachovala se zpráva o soutěži na bronzovou sochu raněné Amazonky. Efesané k ní vyzvali Feidia, nejproslulejšího tehdejšího sochaře a uměleckého vedoucího výstavby athénského Parthenónu a dalších neméně známých staveb, dále slavného athénského sochaře Fradmona a konečně Polykleita z Argu, který zvítězil. A když někdy koncem 5. století př.n.l. architekti Paionios Efeský a Démétrios celou stavbu dokončili, stál tu chrám, který byl skutečným divem světa.
Neznáme přesný počátek jeho stavby. Víme jen, že trvala 120 let, ale od kdy je máme počítat, v tom se historikové rozcházejí o několik desetiletí.

Snad jako náhradu za tuto nepřesnost zaznamenali antičtí spisovatelé naprosto přesně jiné datum související s Artemidiným chrámem, a to datum jeho zničení. "Té noci, kdy se narodil Alexandr Veliký, byl chrám zapálen," píší téměř všichni ve shodě (Cicero k tomu dodává: "…to asi nebyla Diana doma.") A Alexandr Veliký se narodil, jak víme, 21.července 356 př.n.l.

Jméno muže, který tento hrozný čin spáchal, mělo zůstat z rozhodnutí efeského sněmu, "jehož se zúčastnil všechen lid", navždy vymazáno z lidské paměti - jako trest, že ho spáchal jedině proto, aby se stal nesmrtelným. V úředních spisech se proto o něm mluvilo jako "o jednom šílenci", což bylo nepochybně rozumné. Přesto, že bylo rozhodnuto jeho jméno vymazat, navždy zůstane Hérostratos žhářem Artemidina chrámu v Efesu. Dodnes se označují jménem žháře efeského chrámu chorobní ctižádostivci, kteří se neštítí zločinu, aby se nějak proslavili.

Když Alexandr Veliký vtáhl do Efesu, nařídil chrám obnovit a pověřil svého dvorního architekta Deinokrata, aby vypracoval příslušné plány, dále se účastnili sochař Skopa a největší řecký umělec té doby Práxitelés. Deinokratés se omezil na překreslení původního projektu, protože na něm neměl co zlepšit. Efesané dali obnovit i poškozené sloupy a pozvali Práxitela, aby vyzdobil oltář…Žádný bůh starých Řeků se nemohl pochlubit takovým chrámem - ani Apollón v Delfách, dokonce ani Zeus nebo Héra v Olympii!
Zjištění, že i ve městě s tak nádhernou stavbou, jakou bezpochyby Artemidin chrám byl, měla hospodárnost ve stavebnictví prvořadý význam, je pro nás stejně zajímavé jako poučné. A vlastně důležitější než přesné zjištění stavebních nákladů na celý chrám. Efesané je ostatně nikdy neprozradili.

Víc jak půl století skvěl se chrám v plné kráse a nádheře. Zástupy kněží a kněžek konaly tu bohoslužby. Davy poutníků z celého řeckého světa sem přicházely obětovat Panenské bohyni. Každý římský místodržitel provincie Asie se musel před nástupem svého úřadu poklonit Artemidě a nesměl se dotknout žádného zločince, který se uchýlil do azylu jejího chrámu.

Pak přišli Gótové a chrám zpustošili. Efesané jej prý ještě obnovili, ale už předtím se proudy poutníků obracely jinam: do kapličky jiné "Ctihodné panny", kde nakonec povstal větší - ovšem jen rozměry větší chrám než Artemidin. A dekrety dvou císařů, Theodosia I. "O uzavření pohanských chrámů" z r. 383 a Theodosia II. Od roku 401 byl chrám používán jako skladiště stavebního kamene. "O jejich zbourání" z r. 426, vynesly rozsudek smrti i nad přeslavným chrámem Artemidy Efeské. Jeho vykonavatelem a dovršitelem se stalo zemětřesení, které proměnilo chrám v trosky. Chrám byl znovu objeven angličanem Johnem Turtleem Woodem roku 1869. Dnes zbyly z chrámu jen základy a jeden sloup a část sochařské výzdoby byla odvezena do Britského muzea.

 nebo

Artemis (Řekové) = Diana (Římané)

Artemis je řecká bohyně lovu, panna, odpovídající římské Dianě.  Bohyně lovu se zlatými šípy, bohyně krásná, jež s oštěpem po horách chodí, bohyně statečné mysli, ctihodná panna - tak nazývá Homér Artemidu, překrásnou a věčně mladou bohyni, která měla své pozemské sídlo v Efesu. Artemis se narodila podle jedné verze na ostrově Délu v Kykladách, podle druhé v háji Ortygii u Efesu. Současně s ní se narodil její bratr Apollón, bůh slunce a světla, neomylný střelec a věštec, nejkrásnější ze všech bohů. Jako ortygijskou bohyni plodnosti zobrazovali Řekové Artemidu s množstvím prsů a s hvězdou a půlměsícem a odpovídá tak předřecké bohyni Kybelé. Jako bohyni lovu jí dávali podobu štíhlé dívky v prostém šatu bez rukávů. Efeská Artemis má roli odlišnou, totiž ochránkyně, pramatky, rodičky a bohyně plodnosti. V pohanském panteonu zaujímá Artemis Efezská roli, která docela odpovídá roli Panny Marie v panteonu katolickém.